Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov << Václav Magid
06 12 2010
VIDEO
OBRAZ
TXT
We Die Young
Revoltující mládí mezi bílou lajnou a generální linií
Na začátku dubna 2002 na pohovce ve svém bytě v Seattlu, před puštěnou televizí, obklopen několika plechovkami se spreji, nedaleko od dvou dýmek na kouření cracku na kávovém stolku, umíral ve věku necelých čtyřiatřiceti letech zpěvák Layne Staley. Deset let předtím se proslavil jako jeden z nejvýraznějších hlasů seattleské rockové scény. Hudbě se věnoval od svých dvanácti let, kdy začal hrát na bicí. Postupně přešel k mikrofonu a zpíval s několika formacemi; v roce 1987, ve dvaceti letech, spolu s kytaristou Jerrym Cantrellem založil kapelu Alice In Chains. Někdy v této době se stal závislým na heroinu. Drogová závislost poskytovala Staleymu sdostatek látky pro autenticky působící texty, zároveň mu ale postupně znemožňovala věnovat se hudbě. V červenci 1996, zhruba měsíc před devětadvacátými narozeninami, Staley odzpíval svůj poslední koncert. V následujících letech se téměř neobjevoval na veřejnosti, i nejbližší přátele ho viděli jen zřídka, a pak bývali vyděšeni zjevnými znaky toho, jak se závislost čím dál ničivěji podepisovala na jeho zdraví. Staley přišel o několik zubů, pleť měl chorobně bledou a byl extrémně vyhublý; játra mu již nefungovala. Jak sám uváděl v posledním rozhovoru, drogy již dávno nebral kvůli tomu, aby se dostal do rauše, ale jen aby zmírnil nesnesitelnou bolest. Staleyho tělo bylo nalezeno teprve čtrnáct dnů po jeho skonu. Jako příčina smrti bylo stanoveno předávkování směsí heroinu a kokainu. Staley byl oplakáván jako ikona rockové scény. Řada interpretů věnovala jeho památce písně nebo dokonce celá alba, údajně se připravuje životopisný film.
V posledních měsících roku 1936, slepý a připoutaný těžkou nemocí k lůžku, umíral v bytě v Moskvě, hojně navštěvován obdivovateli, školními exkurzemi a kolegy z oboru, dvaatřicetiletý sovětský spisovatel Nikolaj Ostrovskij. Je ovšem otázka, do jaké míry byl autorem jediného díla, kterým se proslavil – románu Jak se kalila ocel. Na literární redakci románu, jehož vydání přes záporný posudek časopisu Mladá garda nařídily stranické orgány, se nakonec podílelo několik profesionálních spisovatelů, z nichž někteří později svědčili, že se vlastně jednalo o kolektivní dílo sedmi lidí. Není jasné ani, nakolik odpovídá skutečnosti oficiální verze životopisu spisovatele. Podle ní Ostrovskij pocházel z dělnické rodiny, od dvanácti let pracoval v různých těžkých zaměstnáních, v necelých šestnácti letech pak vstoupil do komsomolu a odešel jako dobrovolník na frontu občanské války. Poté, co byl následkem těžkého zranění demobilizován, pracoval na stavbě železnice a zároveň zastával řídící funkce v různých komsomolských organizacích; prodělal silné nachlazení a tyfus. Jeho postupné ochrnutí a oslepnutí oficiální životopis přičítá následku válečných zranění a pracovního nasazení, jiné zdroje však mluví o dědičném onemocnění kloubu a jako příčinu smrti uvádějí roztroušenou sklerózu. Ve třiadvaceti letech, když mu již zdravotní stav nedovoloval fyzicky pracovat, Ostrovskij začal převádět svou životní zkušenost do literární formy. Jeho napůl biografický román si získal popularitu hned po svém prvním časopiseckém vydání v roce 1932. Strana udělila Ostrovskému Leninovo vyznamenání, dům v letovisku Soči a byt v Moskvě, v ulici, jež byla přejmenována na jeho počest. Ostrovskij byl oslavován jako mučedník revoluce již za svého života. Román Jak se kalila ocel se stal nejvýznamnějším dílem oficiální sovětské kultury, byl třikrát zfilmován.
Úvodní píseň debutového alba Alice In Chains „Facelift“, jež vyšlo začátkem roku 1990, kdy bylo členům skupiny kolem třiadvaceti let, se jmenuje „We Die Young“; Staley zde zpívá „Umíráme mladí, tím rychleji běžíme“. Odhodlání zemřít mladí pro správnou věc ovšem nechybělo ani vášnivým budovatelům nového světa, kteří se podíleli na společenských změnách v prvních letech po Říjnové revoluci a jejichž archetyp představuje Pavka Korčagin, hrdina románu Jak se kalila ocel. Rozdíl životních přístupů se týká toho, co by mělo být onou správnou věcí.
V písni „The Real Thing“ na zmíněném albu zpívá Staley „Sleduji bílou lajnu a mířím rovnou nikam“. Na demu z roku 1989 se objevila mimo jiné skladba, která se na album už nevešla, jejíž název však dobře vystihuje představu, jakou měli mladí muzikanti o své společenské roli: „Social Parasite“. V rocku je vzpoura proti společnosti nejen oslavována, ale především konzumována a prodávána. Podstatu této vzpoury, jak to již na konci šedesátých let dobře vystihli pamflet O bídě studentského života, jenž stál u zdroje pařížského Máje 1968, je oholený na kost hédonistický postoj konzumenta. „Mladý výtržník opovrhuje prací, ale uznává zboží. Chce to, co mu spektákl nabízí – ale chce to teď, bez placení. Toto je základní rozpor delikventovy existence. Může usilovat o skutečnou svobodu v tom, jak užívá svůj čas, v individuálním sebeprosazování, dokonce tím, že vytvoří druh komunity. Rozpor tu však zůstává a zabíjí.“ Jestliže se však „vábení světu produktů ukazuje příliš silným, […] výtržník se rozhoduje pro poctivou každodenní práci: jeho rekuperaci je potom věnován celý zvláštní sektor produkce. Oblečení, nahrávky, kytary, skútry, tranzistory, purpurová srdce jej volají do země konzumenta.“ Odmítání společnosti není v této podobě spojeno s hledáním způsobů jejího překonání, ale s únikem ke konzumaci určitého druhu zboží. Toto ovládnutí člověka zbožím pak nejlépe symbolizuje drogová závislost.
Ostrovskij se proslavil citátem, který se učili nazpaměť žáci a žákyně sovětských škol: „To nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a musí jej prožít tak, aby ho netrápil stud za roky prožité bez cíle, aby ho nespalovala hanba za nicotnou a malichernou minulost, a aby, umíraje, mohl říct: celý život a všechny své síly jsem odevzdal tomu, co je na světě nejdůležitější: boji za osvobození lidstva. A taky je potřeba spěchat žít. Vždyť hloupá nemoc nebo nějaká tragická náhoda mohou život přerušit.“ Boj za osvobození lidstva byl ovšem v prvních desetiletích sovětské moci nasměrován především na likvidaci kontrarevolučních prvků a na překotnou industrializaci. Oboji vedlo k ustanovení silného státu ovládaného jednou stranou, jež se stala novou utlačovatelkou lidu, který měla reprezentovat. Generální linie, na jejíž oltář Ostrovskij a hrdinové jeho románu položili své životy, se z této perspektivy jeví jako další verze opia pro lid, není tedy nepodobná „bílé lajně“, po níž se o šedesát let později vydal vstříc smrti Layne Staley.
Životopisy Staleyho a Ostrovského mají řadu společných bodů. Oba „spěchali žít“ a zemřeli krátce po třicítce. Oba se začali věnovat svému poslání – rocku nebo revoluci – ve velmi raném věku. O obou je možné říct, že obětovali život pro nějakou iluzi. Zároveň se ovšem dá oponovat, že zde srovnávám nesrovnatelné: narkomana oslavujícího konzumní hédonismus a pohrdání společností s dělníkem a bojovníkem, který se celý odevzdal budování lepšího světa; nebo také nadaného hudebníka, jehož dílo bylo svobodným a autentickým sebevyjádřením, s nastrčenou figurkou, jejíž dílo je do velké míry podvrhem, produktem státem řízené propagandy. Zajímá mě ovšem ta okolnost, která tyto rozdíly přesahuje, totiž silné spojení mezi způsobem života a uměleckou formou, které u obou nacházíme. Staley i Ostrovskij byli „autentičtí“ – to, co vyjadřovali ve své tvorbě, mysleli (doslova) smrtelně vážně. Tento autentický výraz se ani v jednom případě neodehrává na poli nějakého „vysokého“ umění, ale v živlu masové kultury, jež utvrzuje hodnoty systému (konzumentský egoismus vs. totální mobilizace na stavbě nového světa). Tyto projevy nízkých uměleckých forem – rockové písně a propagandistického románu – nás ovšem na rozdíl od tolika děl vysokého a kritického umění nenechávají lhostejnými: Staleyho hlas se do posluchače zařezává, stejně jako Ostrovského věty do čtenáře. Netkví síla zmíněných projevů právě ve vnitřní jednotě životního postoje jejich autorů s ideou správného života, kterou v nich vyjadřují? Staley i Ostrovskij byli odhodlaní sami naplňovat životní program, který ve své tvorbě oslavovali, i za cenu sebezničení. Není ale schopnost sebeobětování ve jménu určité životní formy nejsilnější opozicí systému, který tuto životní formu zdánlivě realizuje? Nepředstavuji pro byrokratický totalitární systém největší nebezpečí právě upřímní komunisté, kteří vůči jeho lži staví požadavek reálného osvobození lidstva? Nepředstavují pro tržní konzumní systém největší nebezpečí opravdoví hédonisté, kteří usilují o skutečné naplnění touhy oproti jejím náhražkám v podobě zboží? Tato podvratná naivita je zřejmě jádrem mládí jako revoluční síly, která se vyjadřuje v „pokleslých“ uměleckých formách. Není to, co v současném mladém umění chybí, právě takovéto mládí, které by nebylo ničím jiným, než odhodlaností mladý zemřít?
Václav Magid
PLAKÁT
FOTKY
