Jan Šerých << Václav Hájek
06 04 2011
VIDEO
OBRAZ
TXT
Fixy, šablony, počítače
Už od sklonku minulého tisíciletí sleduje Jan Šerých (dále JŠ) určité kontinuální téma. Jeho diplomní práce na AVU v Praze (1998-99) se stala určitým východiskem, které autor dále posouvá.
Ještě před několika lety se v obrazech JŠ jednalo o iluzivnost plochy, komentující hardware současné techno-pop kultury. Hardwarem jsou myšlena různá tlačítka a jiné citlivé plochy, kterými jsou kulturní nabídky ovládány. V současnosti se autor zajímá spíš o samotný program, software současné kultury.
Programy jsou vytvářeny za pomoci jazyka, příkazů, hesel. Prostřednictvím těchto mechanismů se také programy spouští. Jaký program se spustí například potom, co je zadáno heslo ABBA, tj. jméno klasické popové kapely? JŠ naznačuje, že všechny jednotlivé varianty současné kulturní (kultovní) nabídky vznikají ze stejného základu, s nímž je pouze různě kombinatoricky manipulováno. Základem je třeba jiná „klasika“: BLACK SABBATH. Přesmyčkou či odstraněním některých nepotřebných znaků vznikne ABBA a znaky mohou být kombinovány zřejmě i jiným způsobem. Hesla fungují jako spouštěcí mechanismy asociací. V současné kulturní atmosféře očekáváme za většinou znaků rozehrání odkazů na nějakou kulturní vrstvu (komerce, móda apod.). Znaky fungují jako loga, která jsou špičkami ledovce. Za logem se okamžitě vynořuje kontext činící z nás buď spiklence nebo odpůrce.
JŠ vnímá současnou realitu jako krajinu znaků a odkazů. Takový prostor očekáváme a v něm se dokážeme orientovat. Někdy nahrazuje plné znění hesla pouze zkratka. Zkrácená verze hesla vyznívá ještě spiklenečtěji a zasvěceněji. Jedná se např. pouze o písmena BS (BLACK SABBATH). JŠ stylizuje písmo tak, že může být zároveň čteno jako 85. Tato víceznačnost zvyšuje chuť úspěchu v případě zasvěcence, schopného „správného čtení“. Někdy ovšem i zasvěcenec ztroskotává. Autor sestavuje další znakové variace, např. BL či BLA. Heslo se neliší od běžného způsobu komunikace v současné pokročilé kultuře a přesto neuspějeme ve snaze o jeho dešifrování. Můžeme se domnívat, že se jedná o kulturní fenomén, který nám doposud není znám. Autor tímto způsobem komentuje současné kulturní kódování a odhaluje ho jako do značné míry bezobsažné. Kdykoliv může dojít k rozpadu a smíchání kódů, např. kvůli počítačovému viru. V krajině se také čas od času objevují nová hesla a zkratky, jejichž účelem je aktivizovat zájem a kombinatorickou fantazii spotřebitelů. Nové heslo znamená objevení se nové prostorové buňky se specifickou barevností, atmosférou apod.
Fakt, že se autor zabývá především současným způsobem kódování kulturní nabídky, má samozřejmě vliv na „formu“ jeho výtvarného vyjádření. Zmínili jsme již odklon od iluzivnosti, přítomné ještě v diplomní práci JŠ. Výtvarné zpracování je ovlivněno skutečností, že se JŠ soustředí v současnosti hlavně na kulturní software. Písmena jsou plochy, nálepky. Jejich rámcem je indiferentí prostor; musí být teprve někam umístěny. Prostor, kterým se autor zabývá, je pouze virtuální. Už netématizuje „tělesný“ prostor hardwaru. Pokud se JŠ zabývá komplikovanější dimenzí než plochou, jde o prostor obrazovky. Někdy si všímá jejího povrchu a základních principů fungování. Elektrony jsou na obrazovku vystřelovány v šikmých řadách, což reflektuje autor ve svých šrafovaných plochách. Šikmé šrafované pravoúhelníky mimo jiné odkazují i k pramenům abstraktního projevu, tedy k Malevičovu čtverci. Abstraktní vyjadřování však u JŠ není motivováno duchovními obsahy, už z důvodu jejich současné neaktuálnosti. Nad obsahem v současnosti vždy stojí metoda jeho komunikování, propagování, šifrování. Šifra je konečným cílem, světem, ve kterém žijeme, nikoli přestupní stanicí.
Prameny autorových konceptů jsou dvojí: fixy a počítače. Obojí představuje základní současná média. Firemní strategie jsou načrtávány širokými fixy na papírové tabule, potom následuje zpřesňování v počítačovém programu (EXCEL apod.). JŠ nepředstírá, že umění má nějaké specifické postupy hránění ideje, odlišné od kulturního mainstreamu. Kresebné koncepty autor uskutečňuje za pomoci geometricky organizovaných linií širokou stopou fixu. Kresebný prostředek si klade určité požadavky a nabízí určité možnosti. Široký „zvýrazňovač“ není úplně krycí prostředek, proto při křížení linií dochází k novým barevným až prostorovým efektům. Kresby tak mají úplně jinou povahu než autorovy obrazy. Kresby jsou spíše schématy, neboť zde je nosným prvkem linie a nikoli plocha. Kresby JŠ jsou zjevně neestetické, alespoň ve významu klasických kvalit kresebné práce. Zjevně se zde sice pracuje s kompozicí, avšak s kompozicí neustále „neklasicky“ narušovanou obsedantním geometrizováním.
Skici ke svým obrazům provádí autor v médiu počítačové grafiky. Nejedná se o její složité finesy ve smyslu pokročilé iluzivní grafiky počítačových her a jiných vizualizací, ale o základní možnosti nabízené programem a povahou přístroje. JŠ přizpůsobuje způsob utváření tvaru přáním a myšlení počítače, neznásilňuje „materiál“. Jeho práce je paralelou např. k takovému pojetí sochařství, kdy se zpracování přizpůsobuje povaze materiálu (kamene apod.) a nesnaží se jej násilně změnit v organický iluzivní tvar. Vítězství nad materiálem a hmotou bylo vyžadováno např. i v kubismu. JŠ se naproti tomu jakési hmotě přizpůsobuje. Jde ovšem o virtuální hmotu vizualizovaných matematických operací. Základní stavební prvky této hmoty nejsou zastírány, ale naopak jsou zvětšeny a ukázány ve svém přirozeném stavu. Matematické operace mají problém s organickým, náhodným plynutím tvaru. Autor se je nesnaží vtěsnat do takových forem, kde by se necítily zcela volně a přirozeně. Pro lidské vnímání takového utváření ovšem znovu nastává problém, především estetický. Počítačové pratvary autorových útvarů znovu neodpovídají klasickému estetickému cítění, spjatému nejméně od preromantické doby s “přírodním” tvarováním.
Na počítači vzniklé a povahou počítače ovlivněné kompozice autor přenáší za pomoci šablon na plátno. Šablona zajišťuje „objektivitu“ transferu; rukodělné provedení je „subjektivní“ odchylkou. Subjektivní vklad znamená jakési přátelství člověka a přístroje, vstup do komunikace s umělou inteligencí. Počítač je partnerem v dialogu, nikoli pánem či sluhou. Dialektika současné doby se završuje: virtualita je transformována do známé a afektivně prožívané reality dotýkaných věcí.
Autor občas pocítí potřebu, či společenskou objednávku „klasické malířské práce“. V takových případech se chopí štětce a bez pomoci šablon a počítačové skici pojedná plochu téměř gesticky. Takové obrazy nejvíc připomínají stopy sprejerů, překrývající se v nerozlišitelných mnohavrstevných spletích. Z takové plochy nechává JŠ nejasně vystupovat znakové atributy současné doby (dokázal bych si zde představit i anarchistické áčko apod.). Takové „patinované“ plochy jsou druhou tváří současných kulturních programů. Obracejí se jako určité kontra-programy k technicistnímu mainstreamu. Tuto strategii ovšem občas využívají i firmy, snažící se konzumenta přesvědčit o naturálnosti svých produktů (jeden z takto pojednaných obrazů JŠ nese nápis IKEA). Ani toto počínání tedy není tak naivní, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale znovu se jedná o rozpoznání určitého kultovního fenoménu.
Prameny imaginace JŠ se tedy nalézají v reflexi a neoddiskutovatelném ovlivnění současnou podobou komunikace, která se z prostředku stala cílem. Na konci komunikačního mostu už nestojí označovaný význam, cílem je označování samo. Pohybujeme se v teritoriu abstrahovaného označování, využívajícího stále nových kódů. S každým novým kódem přichází pocit rozšíření teritoria a nového dobrodružství. Varovnou a ironickou mezí tohoto způsobu existence je vymizení interpretovatelnosti, jak to naznačuje JŠ ve svém dosazování nevýznamových citoslovcí na místa hesel rozehrávajících škálu asociací. Nekonečné kombinování a generování hesel ze společného základu naznačuje plytkost setrvávání pouze v prostoru kódování a označování. Je to však jednou z nejatraktivnějších her současné doby, tak proč si také nezahrát.
Václav Hájek
PLAKÁT
FOTKY
