Pavla Sceránková << Palo Fabuš
11 10 2011
VIDEO
OBRAZ
TXT
Řekne-li se dětinskost, nabídnou se asi nejčastěji psychologické a sociologické významy tohoto slova. Oba vědní obory dnes již disponují robustním aparátem k zachycení mnoha stran a mnoha smyslů infantility i v několika jejich interkulturních pojetích. V běžné řeči vyjadřuje většinou spíše povýšenost, reprodukci serióznosti, utvrzení vlastní moci apelem na dominantní hodnoty, totiž hodnoty dospělých. Takový odborník a takový laik ale ještě stále přehlížejí formu dětinskosti, která je vzácná, a kterou zachycuje především nečasový filosofický postoj. Její řídký výskyt a minimální reprezentaci lze vysvětlit tím, že se v ní pojí rozpoložení věčného začátečníka a nejvyšší ideál lidské zralosti, zralosti, v níž vrstevnice zkušenosti tkají to nejjemnější pletivo. To je něco, čemu můžeme rozumět, ale jen málo z nás má sílu si to efektivně připustit a žít podle toho.
Mám za to, že umělci byli vždy mutanty – předisponováni k této úchylce, z níž my ostatní těžíme a za kterou je kamenujeme. Situaci nemění ani některé dnešní podoby dětinství, ač legitimovány různými statistikami („spousta dospělých dělá totéž“), životním stylem („umím se odvázat“) a náležitostí ke skupinám lidí, s nimiž je nám dobře („někam patřím“). Pokud jsme ale porozuměli, v čem ona vyšší dětinskost spočívá, víme již také, že nemá vůbec nic společného s nějakou legitimizací či obhajováním se. Je to pouze nevinná a nespravedlivá drzost vůči světu dospělých.
Takhle drzá umí být Pavla Sceranková, která si své umělecké postižení kompenzuje tím, že rozkládá škody, které na většině z nás napáchalo dospívání v zájmu sociálních dovedností, tedy dovedností, jimž domýšlivě říkáme soběstačnost. Rozkládá a ztrapňuje věci, ať již materiální nebo myšlené – ve vyšším dětinství takové rozdělení není potřeba – tím, že je staví před zrcadlo, které jim odmítá oplácet totožností. Pavliny věci proti své věcnosti protestují.
Říkáme, že si člověk svět kolem sebe a pro sebe antropomorfizuje, komolí syrovou přírodu, aby mu líp padla do ruky. Člověk je ze své podstaty vlastně hrabivý tvor. Ale také sebou samým posedlý, protože ve svém životním rozkvětu přehlíží, že tato světohrabivost a rozmazlenost je vlastní i věcem samotným. Stoly tak stolomorfují, židle židlomorfují a tužky tužkomorfují. Stůl se hrbí, komoda se živí výpary snů z nepoužívaných polštářů, a židli se ještě nechce domů. Říkáme, že věci mají svůj život a jsme tak hloupí, že v tom vidíme pouhou metaforu. Věci mají svou paměť, jsou tvrdohlavé a nezřídka tíhnou ke konspiraci. Vždyť i tento text se bude po přečtení odkládat s klidnou duší, že autor zvolil poloseriózní rétoriku.
Předzjednanost příruční soupravy hodnot a pravidel, se kterou jsme vyšli ze dveří rodičovského domu, a její genealogie připomíná historickou produktovou řadu stavebnice LEGO. Dospívání a tlak na soběstačnost se podobá proměnám LEGA procházejícím pod tlakem svých akcionářů od polyfunkčních tvůrčích sad k tematickým, figurativním stavebnicím, které jsou už pouhou vzpomínkou na představivost rozpínanou skládáním a rozkládáním. V této vzpomínce se vynořují základní – bezpříznakové – kostky.
A zde vzniká ten problém: pocit nadhledu a soběstačnosti při dospělém a pragmatickém, tzn. figurativním zacházení se světem stojí právě na vzpomínce na dětské hry s elementárními stavebními prvky světa. „Nejsme hloupí. Nemusíme všechno neustále rozkládat, abychom věděli, že věci jsou složené z menších částí.“ A s tímto vědomím necháváme mizet základní součástky světa za okrajem svých zorných úhlů s vírou v jejich nezměnitelnost.
Pavla tyto prvky vrací zpátky do hry. Jemnými úpravami základních ideových spojů, úhlů a valencí samozřejmě nemění jen tyto atomy – to by bylo pouhé míchaní karet. Pavla vychyluje celé myšlenkové a citové mohutnosti. Posouvá těžiště věcností po nových dráhách s pravzorem v úsečce mezi optickým a geometrickým středem. V jejích věcech pocit důvěrnosti zůstává, ale již se odmítá vměstnat do otvorů uchystaných zkušeností.
Vezměme si Pavlino klepadlo (slovensky: prašiak). Svět je plný leva a prava, např. když chceme něco odšroubovat, je to doleva nebo doprava? Sledujeme-li horní úvrať, tak doleva, z pohledu dolního – doprava. Že se shodneme právě na té horní přece neznamená, že dolní nepřichází do úvahy. Mají to na jižní polokouli také tak? Přinejmenším vodní vír se jím točí opačně, tak proč ne i klíče v zámku? Co pak brání klepadlu, aby nestálo, jak si obvykle myslíme, zasazeno do země, ale naopak: bylo by jakýmsi párátkem, na němž je nabodnuta zeměkoule? Manzoni se svým Socle du Monde o tom věděl své.
Pavliny věci jsou věci, které už o sobě ví, že jsou naší kotvou i berlí, že subjektivní není protikladem objektivního, a že protiklad vlastně ani není kladem proti záporu, ale dvěma klady, na jejichž dávné spárování jsme zapomněli. Vysvětlíme-li si vzpomínky z dětství nepozorností, je tato nepozornost vlastně kýženým rozpoložením a ztraceným postojem ke světu nahrazeným urputnou touhou porozumět. Je ale také místem uvolnění. Z tohoto místa nás Pavla tahá za dětskou ruku zpátky směrem k nekonečné mohutnosti věcí. Pokud aspoň na chvíli zahlédneme horor, který v těch končinách číhá, jdeme dobře.
Palo Fabuš
PLAKÁT
FOTKY
